aneb po 10 letech – putování krajinou mého srdce
Datum: 4.6.-16.6.2015
Sestava: T.S.Poly, František, Čep, Eda, Veronika
Praha – Stockholm – Kiruna (letecky) – Kiruna – Abisko (vlak) – a zpět
Z Čech vyrážíme pouze v mužské sestavě, opět máme menší problém splnit váhový limit do letadla. Naštěstí již máme menší zkušenosti s termínem a možným počasím v tuto dobu za polárním kruhem a tak přibalujeme do batohu návleky, sněžnice a teplé oblečení. Po příjezdu do Abiska vystupuje z vlaku též dívčina v plné polní, která se k nám přidává, má stejnou cestu. Navštěvujeme fjallstation, kde informace nejsou příznivé, víc sněhu než obvykle, včera musel zachraňovat turisty vrtulník, bez lyží či sněžnic neprůchodno, mosty jsou stále na svých místech tzn. složené na břehu. Sezona začíná až po Midsummeru. Sněžnice na půjčení nemají, vyrážíme tedy v 5 lidech se 4ks sněžnic. Nějak bylo nějak bude. První den šlapeme po suchu ale v dešti, batohy jsou v plné polní, tzn. nejsme schopni podávat velké výkony.
Výhledy na zasněženou krajinu nás nenaplňují optimismem, ale stopy naznačují, že někdo je před námi. Ráno nálada dobrá, o kus dále potkáváme ztracenou termosku i nějaké další věci, v dálce se zdá že je opuštěný stan. Nasazujeme sněžnice, většina z nás prvně.
V kleči se krčí stan z něhož vylézá zdrcený Rakušan, překvapilo ho počasí, již nemá palivo do vařiče, Veronika se slituje a odlije mu kus svých benzínových zásob. Ráno se prý vrací zpět, snad přežije… Veronika zvažuje také návrat, pochod vpřed se jí zdá dost crazy, ale parta českých kluků ji nabíjí svým optimismem.
Pokračuje tedy vpřed, tentokrát již stopu tvoříme my. Někdy večer dorážíme k chatě, kde se část skupiny s radostí ubytuje, Poly s Františkem ještě odmítají buržoazní ubytovnu a staví stan. Náladu nám zvyšuje zásoba slivovice z domova a nečekaná mladá společnice Veronika, s kterou se seznamujeme hraním v karty. Zde se rozhodujeme nepokračovat dál stanovenou trasou, v řekách je dost vody z tajícího sněhu a neexistence mostů by nás mohla dost zaskočit. Nacházím v mapě alternativu, kterou ráno s ohledem na krásné počasí a výhledy na okolní nádherné štíty, se rozhodujeme zkusit. Stoupáme dost nahoru, členové vybavení sněžnicemi prošlapují cestu, silný ledový vítr nám nedovolí zastavit ani na chvíli, v pohotovosti je veškeré teplé oblečení i ochrana obličejů je více než nutná.
Po náročném 12 hodinovém pochodu, který zvládáme jen s jednou malou 10 minutovou přestávkou schováni za velkým kamenem, dorážíme k cíli. Zde nás naštěstí čeká velice útulná chata a plno suchého dřeva v dřevníku. Trochu podezíráme majitele že zapomněl zamknout, ale nestěžujeme si, je to paráda. Nikde nikdo, jen obří losí stopy naznačují přítomnost živého tvora. Skupina i přes mou nelibost rozhoduje že 
zde strávíme 2 noci, i když v době polárního dne se o noci nedá moc hovořit. Je potřeba ale vyléčit zranění a překonat únavu z předešlého dne. Podnikáme s Františkem alternativní výlet na horu jež vidíme z okna útulny. Ohromné převisy sněhu a zledovatělý povrch nás drží v obezřetnosti, ale i přesto v euforii dobýváme vrchol. Tisíce ledových jehliček nám nedovolují kochat se nekonečným výhledem na okolní opuštěnou krajinu pokrytou sněhem. Vracíme se zpět a již přemýšlíme, kam dál.
Není moc alternativ, vybíráme tu těžší s tím, že vždycky se můžeme přece vrátit. V pohodě překračujeme řeku v údolí a stoupáme stále nahoru. Sněžné tyče nám neomylně vyznačují naši trasu, kterou ale nelze plně dodržet. Obcházíme četné jezera roztáté vody, jež jsou ukryté pod vrstvou sněhu. Naštěstí již poznáme dle barvy sněhu kudy jít a kudy raději ne. Po pár hodinách chůze mlhou, větrem, deštěm a sněhem se na obzoru vynořuje shelter, cíl dnešní cesty. Shelter je bohužel obsazen pracovníky horské služby, kteří zde provádí rekonstrukci (nevěří svým očím, kde se tu bereme, oni přiletěli helikoptérou). Stavíme tedy stany v silném západním větru na jediném, leč silně mokrém holém místě. Mohutné závěje za námi a hučení divoké řeky pod námi dokreslují krásnou zimní atmosféru. Stany musíme v nejbouřlivějších částech noci přidržovat vlastníma rukama zevnitř, aby nedošlo k jejich demolici. Jen stan Hillerberg, který vlastní naše spolucestovatelka se zdá být vůči větru imunní.
Naše stany nevybavené sněhovými límci se pomalu ale jistě plní navátým sněhem, ale zbytky tabáku a teplé spacáky nás udržují v pohodě. Po 30 hodinách strávených na místě balíme a přes sněhový most nad řekou přecházíme mimo značení na další cestu. V pohotovosti je opět GPS, mapa, veškeré oblečení, ale zdárně nacházíme cestu dále a zdá se, že již nic nám nebrání k návratu směrem k civilizaci. Cíl dnešní cesty dosažen, síly již dochází. Další shelter je pro nás akorát, vytápíme ho pomocí malých kamínek a kocháme se výhledem z okénka na okolní nádhernou severskou krajinu sice bez stromů ale to ticho.
Pomalu se loučíme s divokou přírodou, scházíme do údolí někam na pomezí Švédska a Norska. Stopy rosomáků a orli kroužící na obloze dokreslují romantickou atmosféru. Civilizace je už na dohled, scházíme do osady Rinksgransen a podél železnice putujeme ještě 2 dny do obce Björklinden. Otvírá se nám pohled na okolní jezernatou krajinu, dokonce si dopřejeme i rozlučkový oheň. S Laponskem se loučíme výhledem na Laponskou bránu a pak již cestujeme se steskem domů. A já již plánuji, kdy se sem zase vrátím, doufám, že brzy a možná i s 2kolem.