Zakuklenec Kačaboo a Skoro Husband Poly
květen 2009
Istanbul – Teheran – Kashan – Esfahan – Persepolis – Shiraz – Chaq-chaq – Yazd – Tabriz – Masouleh – Teheran
Tento nápad – vycestovat do Persie, šíitské země s „mírovým“ jaderným programem a aspirací na dominanci regionu – vznikl vnuknutím, a tak jsme sbalili batohy a odletěli, neboť tou dobou jsme ještě 2kolem nejezdili.
Možná snad, že mnozí naši příbuzní si o nás dělali větší starosti než my sami. Hlavní organizaci jsme obstarali zařízením letenky, kdysi v lednu, a vyřízením víz v Pze.
Teheran jsme elegantně rychle projeli – z nočního letadla, kde proběhl maskovací maneuver zv. Kačaboo Zakuklenec taxikem za východu slunce na bus nádraží – a rychle pryč z velkoměsta. Nezapomněli jsme přitom zapomenout v taxi naši jedinou informaci o zemi – průvodce Lonely Planet.
Tak jsme autobusem vyjeli směr začátek tohoto magického výletu, město Kashan. Projíždíme přes Natanz, pod zdejšími kopečky s namířenými kanóny hledej podzemní atomový program. Po doplnění sil po cestě navštívíme jeho starobylý bazar, kt. ovšem spal, neb byl pátek – ramadan. Zdejší zahrady jsou jako ty z Biblické předlohy, rájem na zemi. První setkání i s neskutečně zdobnou architekturou mešit.
V autobuse do Esfahanu si točíme zvuky, píšeme – hlavně však budíme pozornost. Leckdo se zastaví a promlouvá s Davidem, já můžu tak aspoň poslouchat a občas něco přeložit. Pravá nenucená muslimská atmosféra.
Esfahan je jedno z důležitých měst v Íránu, zdejší náměstí je druhé největší a první nejkrásnější náměstí světa. Brouzdáním po městě jsme strávili parádní tři dny. Jedním z top zážitků byl kalyan na hradbách paláce na hl. náměstí.
Přesunem se do Shirazu, který na nás po Esf. nikterak skvěle nepůsobí, zato asi 15 taxikářů se hned lepí na nás.
Každopádně naše nadšení ze zdejšího pohádkového světa nezná mezí. Pohádky 1000 a 1 noci…ať si je představíte jakkoliv, tady ožívají.
Promlouvá k nám jakýsi chlapec anglicky a nabízí průvodcovské služby. I když váháme – nakonec se přidáme a rozhodně netušíme, že s Farshadem a jeho sestrou Shivou strávíme následujících 1.5 dne. Mj. nás vzali na tradiční večeři, na Bazaar. Život připomíná pohádku, když vám na perském tržišti zelená Andulka z krabičky vytáhne přáníčko-štěstíčko.
Další den jedeme dle domluvy všichni 4 taxikem do Persepole.
Řidič to celkem krosí a jednomu náklaďáku se vyhnem asi o 5 cm s dramatickým skřípěním brzd.
I přes pekelné vedro se doplazíme až nahoru k hrobce, pod námi zbytky dávné slávy, hory v dálce. Ze slavného města někdejší Perské říše, může-li se srovnávat s Athénskou Akropolí, či Římem, zbyly po Alexandrově nájezdu schody, portály, reliéfy, sloupy…
Bereme si batůžky, jejichž spodky jsou pekelně promočené, a míříme na Háfézův hrob.
Básník Háfez se v Shirazu skutečně má a v hrobce si musí jen chrochtat. Okolo ní mladí lidé a čtou si veršíčky.
Další naší zastávkou je velmi starobylé město Yazd. Ulice hliněné, staré, vysušené. V Meybodu navštívíme opravdový Karavanserai, zájezdní hostinec pro velbloudy a jejich páníčky. Vstupujeme do quanatu, což je důmyslný rozvod pitné vody pod městem. Pak zase jedeme, tentokrát to trvá, jedem přes poušť do Chaq Chaqu.
Jsme u toho hlavního, proč je Chaq chaq nejposvátnějším místem Zoroasriánců, původního perského nábožensví, než Arabové v 7. století přinesli islám.
Uprostřed téhle pustiny a pouště kape tu ze skály živá voda. Je po podlaze v celém chrámu. Plane tu věčný oheň, pár stromů a vůně kadidla. Tady se člověk může potkat s Bohem.
Poslední zastávkou je Karanaq – bývalé zájezdní místo v poušti. Některé části vypadají jakoby z nich lidé odešli včera. Bereme kamínky z modlitebny a procházíme hliněné domky v poušti.
Další dny směřujeme do Kandovanu, kde ve skále a hlíně žijí lidé ve slepených domečcích, kozy tam běhají. Izba je jednoduchá, jen hliněný pokoj a na podlaze koberce. Toaleta turecká jako vždy, sprcha asi konev.
Dalšího dne rána se vydáváme k horám hledat bájnou horu Eden. Kvůli tomu vláčíme s sebou pohory, na to se těšíme. Na Damavand možná dojde někdy příště – nyní jsme to zavrhli, neb tam ve 4 tis. je ještě asi dost zima a sníh a Reinholdu Messnerovi tam – myslim – prst omrzl.
Eden jsme nenašli, vůbec nevíme, kam jsme došli, ale parádně jsme se prošli. A sníh taky byl.
Kača v buse pláče, kam že se to zas jedem, když v kapse nemáme ani místní vindru, možná nějaký dolárek a ještě to je někam do divočiny. Vyklube se z toho výstup na Babak Castle, dosti vysoko položený hrad pěšinou. Zde svačíme čirý cukr, jediné, co jsme uchovali s sebou, a sestupujeme zpět pomněnkovými horami, poutní cestou.
Tabríz je baštou opozice. Kaču tam jinoch požádali o ruku, bohužel to nebyl Poly. Zato jsem ale dostala hned všecky doklady i s fotkama, ať to zařídím. Poly dostal nože – ruční vyráběné a chtěl by to taky dělat.
Přes severoíránský Tabríz, kde potkáme pána, jež umí snad 12 jazyků, informuje turisty, pohostí a pokecá český, míříme do horské vesničky Masouleh. Tu jsou tradiční domky, tradiční čajovna, kalyan, tradiční pečení placek chleba…jen se necháme oblažovat a loučíme se s Pohádkovou Perskou Říší.
Persie – to je bohatá kultura a hrdá země. A zázraky se tu dějí.
P.S. V Íránu se nám moc líbilo, třeba se jednou vrátíme… I když tu ženy chodí v šátku. I když tu vládne Ahmadínežád tvrdou rukou, s církví s mocí absolutní. Policie nás neotravovala, ani ta tajná. Lidé byli milí a pohostinní. Brzy po našem odjezdu tu vypukla zelená Revoluce.
Kráter Nemrut Dag a příběh pokračuje…rok 2012
