Rok 2008. To bylo tak. Odletím s kufříkem na kolečkách a v kostýmku na klimatickou konferenci OSN. Vrátím se se slzou v oku, Mother Africa, I love you…desítky Afričanů nalepených na mým mobilu a telefonu, nezapomenutelné zážitky a zažehnutá jiskra. Za týden jsem – svobodná a nezadaná, Kačaboo milovnice dobrodružství a improvizace – procestovala dokola na vlastní pěst Ghanu. Viděla slony, velkoměsto i otročí pevnost. Žila a cestovala s Afričany. Přivezla buben. Naštěstí jen ten dřevěnej.
Accra – Tamale – Mole NP – Kumasi – Kakum NP – Cape Town – Accra
Podívala jsem se do „džungle“, resp. na její turistický okraj. V jednom NP to byli Holanďani, v druhým Američani, kdo tu bránu vybudoval. Spala jsem na střeše u Salia Brothers v tradiční vesnici Larabanga. Ti kluci od tamtuď mi psali roky poté. Vodu si všude vozím s sebou. Prodává se v lahvích a hlavně v plastovejch pytlíkách. V městech otevřený stoky. Jím chleba, vejce a co se prodává na trhu. Lepí se na mě africký kluci. Cestuju místním tro-tro.
Je to úplně jinej svět. Přímější – radostnější – jednodušší. V letadle mi tečou slzy jak hrachy. Zamilovala jsem se.