Jedem kolem s vozíčkem

 

* 2 050 km * 2kolo s vozíčkem * 1 dítě 11 měsíců *

* 38 dní v sedle * 35 nocí pod stanem volně v přírodě *

* podél 3 evropských veleřek * na palubě 4 vlaků a 4 přívozů *

* hora zážitků bez hranic za 20 tisíc *

 

[kapitoly]

PODKOZÍ – SKRYJE – KRALOVICE – TOUŽIM – MARIÁNSKÉ LÁZNĚ – FICHTELGEBIRGE – Mainzusammenfluss – Fluss MAIN – BAMBERG – WÜRZBURG – MAINZ – Fluss RHEIN – UNESCO Mittelrheintal – KOBLENZ (soutok s ř. Moselou) – KÖLN – ARNHEM – UTRECHT – NAARDEN – AMSTERDAM – HAARLEM – SEVERNÍ MOŘE – OEVER – LEEUWARDEN – GRONINGEN – MAGDEBURG – Fluss ELBE – TORGAU – DRESDEN – BAD SCHANDAU – DĚČÍN

Náklady vlaky: 177 EUR + 300 CZK

Píchlotiny (chvála rovince): 3x

 

Co jsme se naučili?

• Po malých krůčcích stále kupředu a nikdy zpět…vždycky se nějaká cestička najde…
• Šetři vodou…6.5 litru na den a 3×0.7 litru na občasnou hygienu…stačí…
• Zkrotíš-li Kačky mlsný jazyk, ušetříš…
• Roční dítě cestování přivykne a mnoho se naučí.
• K moři jezdíme už jedině na kole.

 

13.6.2014 Nasedáme – jedem!

Loni v létě jsme měli pauzu, 2kolo stálo zaparkované v altánu. Zato v chatě bylo živo – vylíhlo se mláďátko, Maruška, T.S. Matylda.

Teď jsme vybaveni již druhým vozíčkem, kvalitním s odpružením, mobilním nočníkem, skládací vaničkou i postýlkou… a zase jedem.

Netušíme, jak to zvládnem, náš 200 kilový kolos plus 20 kg vozíček. Netušíme, jak se to bude líbit Matyldě, nyní 11 měsíců. Netušíme, jak budeme mixovat příkrmy bez mixéru, kde budem brát vodu do vaničky a jak se bude nočníkovat v outdooru. Ale věříme, že to dobře dopadne.

Namířeno máme na západ – Poly našel krásnou trasu přes Křivoklátsko a Slavkovský les až do Němec. Zde podél řeky Mohan až do Rotterdamu. Holandskem k severu, do Hamburku a dále přes Německo kolem Labe zpátky. Nějakých 3000 km. Po totální rovině. Uvidíme. Věříme. Vyrážíme.

 

26.6.2014 Rozjíždíme expedici

Tak jsme vyjeli, i kdyz to bylo snad nejtěžší. V pondělí v 17h, za doprovodu odvážného Tomáše, s vydatnou pomocí Šiša při tlačeni do kopce v Podkozi. Toho tlaceni bude ještě celkem dost… Máme 2kolo, 5 brašen, a to ne lehkých, 4+3 láhve na vodu a hlavně vozíček s naší malou Maruškou a jejími věcmi, cca 30kg.

Nicméně první den se podařilo dojet do Skryjí, i s pivem u Rozvědčíka. Statečný jediný s námi jel Megeš na kole. Tam jsme pobyli dopoledne a přejeli přes Čilou až do Zvíkovce, opět pivo, nocleh před Kožlany. Dnes ve středu spíme za Manětínem, přestali jsme déšť, pěkně nasockovaní v kempovém bufetu, i přejezd k řece Střele dolů a zase nahoru, místy tlačíc. Cca 45 km za cca 5 hodin jízdy.

Maruška je dobrá, dnes byla na nočníčku. Cestovat můžeme jen když spí, nebo je na zádech. Vesele leze po stanu a rozhlíží se na každém novém místě. Uvidíme, jak to bude pokračovat…ale je to tu krásný kout země. Zdravíme z lesa v Karlovarském kraji!

27.6.2014 Zajíždíme, vyjíždíme

Nase vyprava pokračuje. Pomalu, ale jistě. Středa byl náš první den, kdy jsme jeli celý den, tedy v uvozovkach. Vyjeli jsme cca v 11h z Kožlan, ale za Kralovicemi nás chytla bourka, vykempovali jsme se, zcela šťastně v bufetu u kempu, i s umyvarkami, pak když Maruska usnula, prejeli jsme nejdelsi úsek, do Manětína, zde opět vykempovani na baroknim náměstí se zámkem a dojezd na nocleziste v lesiku. Celkem 45 km.

Druhý den jsme v uhrnu jeli asi 4 hodiny, o přestávku se obstaraly prázdné kolo v Lazanech a oběd v Touzimi. Spali jsme pod stromy na louce…kouzelně.

Dnes jsme sjeli do Mariánských lázní, zatím kempujeme, poobědvali jsme a až se Maru unaví, vyrazíme k hranici. Tempo máme pomalé, ale pohodové. Odpočinou si všichni. Ve stanu spí Marus krásně, baští výživy, s nami rajčata a okurky, chleba, občas pacholik. V noci se tulime a zima není. Je skvělý partak do naší expedice. My makame, ale zase ne přespříliš. Už jsme viděli srnky, divoké sele, daňky (v oboře) a zajíce, dále blíže neurčené dravce. Zatím nás to baví a Marušku zdá se taky.

3.7.2014 JKsV v BRD

V sobotu po poledním jsme překročili hranici, vypadalo to jak v pohádce 3 veteráni, my 3, c.k. patnik se lvem AN 1700 něco, dřevěná budka v lese a jinak nic. Hned jsme se krasne vyvezli po německé cyklostezce, libujice si nad povrchem i profilem, leč obojí i počasí se zhoršilo a Maru chtěla lozit, tak jsme ji cpali boruvkama, dobry objev. Davy nas tu nevitaji, jen kopecky a občasné (silne) přeháňky.

V neděli jsme se přesunuli téměř 50km do hor Fichtelgebirge, český Smrčina. Vysoko v lese se tu nachází lesní divadelní scéna Festspiele Luisenberg. Mimoděk jsme tu spolu s 2000 německými diváky naslouchali operním ariim, zatímco Maří zkoumala podmaceny les. Byla to dosti bizardni scéna, Poly při vysokých tonech tuhl.

Ještě bizardnejsi ovšem bylo ráno dalsi den. Pote, co jsme konečně Waldstadion opustili a zbytek večera tlačili ty nejparadnejsi kopce (naše koleso po piskovych lesních cestách poněkud oře), ocitli jsme se uprostřed stejně scény znovu! Stejný dědek na parkovišti, stejný pramen na vodu, stejný kontejner, kde vyhazujem odpadky… Nevyšla Polyho zkratka.

K jeho omluvě dodávám, že navigace je jinak bezchybna a bohužel v tomto tezkem horském terénu zrovna chyběla mapa a jelo se tzv. podle citu a kompasu.

Další den jsme se ale z horského masívu již úspěšně vymotali a nejkratší cestou zamířili na skutečný začátek naší Cesty, Main Radweg, resp. její počátek u Weisser Main. Byla jsem celkem překvapena, když u potoka, kde jsme zastavili pro vodu, Poly prohlásil, že to na 99% je Mohan a pramen je kousek výš… tak jsme to dokázali, jsme na zacatku, pomyslela jsem si…

Nyní již víme, co obnáší Main-Radweg: v drtive části placaty a hladky profil, výtečné značení, častá odpocivadla. Konečně přišel na řadu i jeden z našich průvodců, prozatím prvních 500km do Mainzu. Dojemně jsme též postáli na mostě nad soutokem Bílého a Červeného Mohanu (Mainzusammenfluss) u města Kulmbach, barva prý se odvíjí od splavovaných hornin, a hodili dubovou vetvicku s tím, že se třeba u moře setkáme 😉

Co se týče našeho všedního dne v Německu, je tu pár rozdílu oproti minulé expedici JK2K. Zaprvé voda. Není obvykle veřejné dostupná ze studní a pramenů jako v GR, UKR či TUR. Zadruhé táboření. Není tak jednoduché, sice je min haveti, ale všude civilizace a těžko hledat pěkně skryté místečko. Zatřetí místní obyvatelstvo. Veskrze přátelské, ale rozhodně ne tak pohostinne jak Allah káže. Myslíme, že i Krestanovi by Host do domů, Bůh do domů nemělo být cizí, ale s politováním konstatujeme, že jsme zatím od mistnich nedostali zhola nic, kromě 2 map od sympatického pana varhanika. Naopak jeden pán nás místo pohoštění ze svého (neoznaceneho) pozemku vyhnal a donutil nás tak sbalit domečky a sníst naší pohankovou snídani o pár metrů dal, na stezce. Dnes jsme ale tuto nevstřícnost částečně vykompenzovali sběrem hrachovych lusku na poli a taškou výborných tresní srdcovek (Poly vylezl na strom). Ušetřili jsme tak odhadem 10eur, 0.5kg třešní je tu za 2.5-3 ojra.

Co se týče pamětihodnosti, omezujeme se na rychle projížďky centry měst. Na muzea není čas, hrady a kláštery byly zatím hodně na kopci. Jsme v Bavorsku, v každé vesnici je pěkný starý kostel a radnice. Co obdivujeme jsou Fachwerkhäuser, hrazdene domy, mnohdy zachovalé, tvořící celé náměstí/ulice. Také jsme jeli pod dvěma keltskými kopci, uměli si to tedy vybrat. Hradiště Vladař v CR a hora Staffenberg. Intenzivně se tu hospodaří, děláme si obrázek o Bavorském zemědelci a asi se nemá špatně (soudě podle mohutných strojů), obdělává a dělá se tu kdejaký kousek země. Z místních specialit jsme zatím nekoštovali, naopak jsme náhodou vlezli do ruského supermarketu a koupili ruskou smetanu, gruzinský sýr a polské zelí.

Už jsem se skoro vyčerpala a Vás jistě unavila. Tak tedy jen krátce o Marušce: dosti se osamostatnila co se průzkumu terénu týče, miluje zemědělská zvířata i městské holuby a dnes se poprvé koupala v nafukovaci kachničce (jsme poprvé v kempu, mají tu i pračku!). Zítra zas vstanem, sbalíme naši mobilní domácnost a vyrazíme dál po cestě kolem řeky, kam, to sami nevíme…

 

5.7.2014 Prvních 500 km

Expedice 2KsV se hlásí od Sweinfurtu, neboli svinskeho brodu, jak jsme si název dalšího velkého města na Mohanu pro sebe přeložili. Pokračujeme zdarne kupředu, nikdy zpet, po malých kouscich, z každého km máme radost, tendence je vzestupna, takže paráda.

Jsme takoví tandemoví sprinteři. Dlouho připravujeme akci a odpocivame, ale pak když Maru usne, slapeme do pedálů jak zběsilí. Toto úsilí se nám vyplatilo, dnes 59, včera 58 km. Včera jsme si prohlidli historicky Bamberg. Město je to příjemné malé, u řeky, centrum opravdu hezké, ale trochu baby unfriendly. Uhnízdili jsme se tedy s kebabem a Maří na schodech kostela. Maruška si mezitím svými kousky a cukrbliky od trhovkyně vyžebrala banán, bohužel u plinek a výživ v drogerii se nám podobný kousek již nepovedl. Další věc, kterou Maruš dostala, byla zmrzlina, její první v životě, a sice od německého důchodce v Biergarten, kde jsme se zastavili, abychom zhlédli zápas Německo:Francie a okostovali německé pivo. Zápas sice Němci vyhráli, ale pivo Poly v parnu vytáhl skoro na ex, řekl, že je to taková vodicka a za dva kousky jsme zaplatili 5 ojr, ani jsme nemrkli. Tím stížnosti na zdejší drahé poměry nekončí: chleba 3 E, houska v přepočtu 10 Kč.

Naštěstí se na nás dnes usmálo štěstí a do cesty nám přišly nečekané ovocné žně a z nás se pomalu stávají fruchtariáni.

Začalo to večer, když jsme kolem 20.h.  hledali, kam v mestske aglomeraci hlavu složit. Co čert nechtěl, na Mainradweg jakýsi nadsenec  vybudoval rákosové bludiště/labyrint, kde se parádně schovalo naše teepee a jako bonus Kaca nacesala pytlík rybízu a hrst malin, kt. tu byly vysazeny tez. Když jsme rano pokracovali, zjevilo se u cyklostezky opuštěné jahodove pole (nevadi nám, že jsme paberkovali již ty druhé horší jahody, nabrala jsem plný pytlík) a pak ještě spadane zrale švestky v sadu. Tak máme plná břicha sladkého ovoce a hned lepší náladu, že je to přeci přátelská země, ten Dojcland.

Dnes jsme se svezli privozem, coz byl zejména pro Marusku zážitek a pokračujeme krajem, nyní již plným mohutných vinic na svazích směr Wurzburg. Ze zdejších energetických reálií jsme si všimli jedné Atomkraftwerk, pod níž jsme spali a zřejmě byla v provozu. Jinak se tu ale velmi často točí vrtule, a to i ve zdánlivém bezvětří, a na třetině střech jsou panely, teplovodni, nebo fotovoltaicke. Také jsme potkali korenovou čistírnu odpadnich vod.

Co se mi též líbí ze zdejsi ekonomiky, jsou hrde nápisy živnostníků. Tak například: Peter Neumann, Musikunterricht, Ulrika Fritz, Steuerberaterin, Hans Muhle, Sudobst und Gemuse…věřím, že jednou budu mít taky takovou cedulku v Podkozi, napr. Rodina Polackova, kozí sýr a jogurt.

9.7.2014 Divočina u Mohanu

Hlásíme se z postupoveho stanoviště Miltenberg, resp. dnes již 20 km před Aschaffenburg. Stále pokračujeme, nikdy se nevracime, a to ani když namísto levé strany Mohanu vyslapneme omylem po práve. Ono je to tu znacene casto na víc směru a cyklostezka je na obou březích. Co se týče Mainradweg, tak je to opravdu vysoce luxusní stezka. Po povrchu by se nemusel bát vyrazit žádný inlinista, značení je téměř 100%, i ve městech, dokonce tu krásne značí i objizdky / Umleitung. S autem se Radler sotva potká a obvykle mu dává přednost. Často u stezky potkáváme lavičky, odpočivadla, případně dětské, či senior parky. Malo, skoro vůbec prameny s vodou. Terén je víceméně rovný, jen občas se nadjizdi na most, nebo kolem zdymadla, těch tu je mraky. Jediné, co nás vždy trochu potrapí, jsou šikany u železnice, nebo jiném neprijemnem miste, kt. náš very long vehicule opravdu obtížně vytáčí. Potkáváme tu téměř výhradně důchodce, německé, kt. ale šlapou statečně, i v protisměru, obložení různým množstvím brašen, téměř vždy menším než my, neboť využívají různé Gaststatte a Zimmer Frei. Také na rozdil od nás se stravují v Biergarten, které jsou tu velmi četné, některé opravdu pěkně, ale o cene / kvalitě piva už jsme psali.

Krajina je zde, kde Mohan vykrucuje zatacku, nyní divocejsi, zvláště krásný je červený kámen (asi granit, Lenka BTX promine), z nějž tu trčí skaliska a obcas nějaký hrad, či ruina. Od řeky se pnou prudké svahy, připomínající ty kolem Kacaku a Berounky. Občas je střídají Weinberge, vinohrady, které letos zřejmě vynesou dobrou úrodu.

Z měst byl krásný Lohr a/M, ale i Wertheim, kde centrum tvoří sevrene úzké uličky hrazdennych domku, utulne dvorecky a kosteliky. Obvykle pozorujeme zivot ve městě, zda se, že není špatný, kaficka, kavarnicky, v každé vesnici se ted v létě koná Bier, nebo Weinfest, Bratwursty na těchto Volksfestech tečou proudem. Potkali jsme i pár mladíků v kroji, což jsou kratasy s laclem, pumpky a kožené polobotky. Jinak samozřejmě všude vlaji vlajky, ponejvic na autech, šampionát neboli WM tu hýbe světem.

Po nekolika dosti horkých dnech jsme shledali, že je na čase se umýt, Maruska vypadala už trochu jako cikane, a ubytovali jsme se v kempu. Za 2 osoby a malý stan jsme vyplazli 16.50, tak si říkáme, že tu vodu do kachnicky pro Marusku získáme snad jinak. Polní pich se nám ale daří dobře, a to nás drží nad vodou. Dnes jsme měli vytecne nové brambory s cuketou a mladou cibulkou a nás jediný vklad bylo zde zakoupené máslo naší oblíbené značky Gut&Gunstig (za euro vyjde levněji než v CR). Po dnešní návštěvě sadu skoro můžeme vařit svestkova povidla… I Marušce čerstve ovoce a brambory chutnají víc než presnidavky.

Počasí dnes, noční déšť, který ráno nepřestal, nás donutilo zůstat na noclezisti u jezera asi do 16h. Tak jsme si uzili, aspoň někteří, tu vandrackou pohodu, kdy prší a ve stanu se dá jen ležet, spát, nebo jíst, je-li co. Kaca zprvu neměla moc dobrou náladu a chtěla stopovat kamión do Cech, ale oběd to spravil (Poly opět prokázal mistrovské ovládání vařiče drivkace s vlhkym dřevem ve větru). Teď jsme se ale o kus premistili a zítra bychom rádi překonali hustě osidleny úsek kolem Frankfurtu vlakem až do Mainzu. Zde vyrazíme podél Rýna, ale také plánujeme část kolem Kolína přejet s železnici, uvidíme, jaká bude první zkušenost s přepravou 2KsV u Deutsche Bahn. Jsme v půlce výletu, tedy časově, km pres 700.

11.7.2016 Od Mohanu k Rýnu

Počasí se od středy, kdy jsme od rána lezeli ve stanu a pozorovali šedou oblohu a tukani kapek do celty, výrazně zlepšilo. Tak jsme se ve stredu večer přesunuli o malý kousek, ráno zas o další a pak jsme jeden velký 130 km dlouhý usek kolem Frankfurtu překonali pomocí železnice.

Byla to nejdražší nepouzita jízdenka v našem životě. 45 euro, z toho 10 za zavazadlo, i když kola tu jezdí zdarma, nám nadrazacka napocitala, protože nás autobus asi nepripominal kolo. A to jsme ještě dvakrát projeli město, než jsme našli to správně nadrazi. Nakladka probehla hladce díky velmi dlouhým vytahum jsme vyjeli zvlášť Poly s 2kolem a bagáží, zvlášť Kaca s Maru a vozíkem tazenym za oj. Jesteze jsme na místě byli brzy, dříve než důchodci, neboť jsme si mohli stroj i pohodlně otočit a az poté jej oni zaskladali svými, o poznání menšími velocipedy.

Cesta probíhala dobře, Maruska byla spokojena a navazovala vztahy se všemi cestujícími okolo, což byly hlavně slečny, tak byl zas spokojený tatínek. Navíc jsme za jízdy dobijeli naše telefony a foťák. Průvodci se ale za 1.5hod nedostavil, což nás nemotivuje příště kupovat zas lístek.

Vystoupili jsme v Mainzu, což je velké město. Meli jsme tu menší hostinu, extra kebab a coko zmrzlinu, dohromady sa 10 eur, tak jsme usoudili, že chtít příspěvek na cestu by bylo dosti troufale. Ale Maří doprovázela zebrajiciho kytaristu tancem, vahali jsme, jestli ji nepujcit za podíl na zisku. Moc se ji líbilo ve zdejším Domu, který celý prelezla po 4. Osockovali jsme benzinku o vodu a jeli z města ven. Nyní již kolem Rýna. To je řeka mnohem větší než Mohan. Ale začátek byl velmi úrodny. Zahrádky byly sice plne hospodařících Turku, kteří nám toho uz v zivote dali hodně, ale prilehle rozlozite sady nám poskytli parádní višne, takove jaké jsme snad v životě nejedli. I Maru propadla polnimu pichu a z nízkých vetvicek si cesala a rozpatlávala višně sama. Ideální pro rodiče 😉

Přežili jsme nocni bourku, kdy Maru tancila v rytmu blesku a hromu. Ráno jsme navštívili místního lékaře, aby svou ostrou pinzetkou vyndal Marušce klíště z ucha. Nyní jedeme hned podél Rýna, kt. má vodu vysoko, co chvíli se tu plavi mohutné lodě a nad námi ční kopce a nedobytne hrady a zriceniny. Rýnská romantika. Uvidime, zda bude kam hlavu složit…

13.7.2014 Máme 1000 km

Expedice 2KsV se nachází pred Kolínem, prave děláme pauzu a jíme tureckou chalvu a turecké sušenky na oslavu našeho 1000. uslapaneho km. Na to,že na začátku to vypadalo, ze budem do týdne zpátky, je to pro nás docela úspěch. Siestu přerušila až  prutrž mračen, útočiště jsme našli pod velkým balkónem.

Nyní máme v plánu se usidlit v kempu před Kolínem, provest dukladnou týdenní očistu a zítra se posunout zas kousek vlackem někam k Duisburgu, resp. asi 100 km před NL hranice. Pozn. Spíme u Rýna, v kempu chtěli 19 eur, vlakem snad dojedeme asi 60 km před hranici. Tam musíme sehnat mapu a podle ní zamířit skrz Holandsko k severu. Nálada je dobrá, počasí přeje, slunce nepali, ale je teplo. Občas zaprsi, nyní vydatně. Noclehy jsme zatím vždy našli obstojné, byť to vypadalo hodně mizerné, kdyz jsme vpravo měli Ryn, vlevo silnici a nepřekonatelnou železnici.

Člověka může těšit, že jede Obere Mittelrheintal, což je velmi romanticka krajina chráněna UNESCO, ale když kilometry není vhodný plácek na postavení stanu, leda by visel v korune stromu, je to dost nepříjemné.

Poradili jsme si ale vždycky, i tentokrát. Zahrnuli jsme do vesničky u hlavní silnice a zde se vykempovali na blízké rovne loucce…žádný nerudny dědek tentokrat nepřišel se slovy weg in 30 minuten, oder Polizei. Poly říká, že to naše táboření by naopak mělo být povinné, nic po nás nezůstane, kromě skrytých hromadek v lese, a naše praktická spotřeba činní několik suchých vetvicek na drivkac. Jedinou nepříjemnosti našeho táboření u vody je slimak. Vpodstatě na nás útočí, takže musíme dokonale zavírat brašny v predsince a schovávat jídlo do stanu. Ale asi pořád lepší slimak než medved, i když Kaca by z grizzlyho měla menší odpor.

Projeli jsme tedy romantickým údolím kolem Rheinu, kde na každém kopci ční nedobytny Burg, či Ruine. Na řece jezdí obrovske lodě, prevazne nákladní s kontejnery, nebo uhlím, ale i výletní parníky. Některým naší cestovní rychlosti kolem 20km/hod i stacime (do prvních terénních nerovností a zatacek). Na svazich tu pěstují vinnou revu, to je tradice a hlavni kšeft. Když je někde unesco, jsou tam i Japonci. Vesnice tvoří krásné hrazdene domečky.

Projeli jsme Koblenz, která má název od soutoku 2 řek Mosel a Rhein, nad nimiz se tyči hrdý Vilém I. a jezdí lanovka na hrad, opět spousta Japonců, byt se spíše jedna o kout německého nacionalismu (Deutsches Ecke), nechvalně proslulého. My jsme v Koblenzi podpořili opět tureckou menšinu velkým nakupem v tureckem supermarktu, kilo červené čočky, kilo bulguru, ad. a pekárny (baklava). Bude-li od včel v Podkozi med, naučíme se ji taky vyrábět 😉

Dnes tedy Bonn, bývalé hlavní město, historicky z něj mnoho nezůstalo, ale narodil se tu L. van Beethoven. Také jsme jeli kolem mostu v Remagen, z kterého uz ční jen pilíře, kde Spojenci vstoupili v březnu 1945 do Německa. Co se týče místního obyvatelstva, moc kontaktu nemáme, lidí ochotně radí, když stojíme někde s mapou, občas se nějaký cyklista dá do reci, pro ostatni jsme atrakce, ale vždy to ma svůj jasný začátek a zejména konec, žádné kamaradickovani, natož pozvání 😉 Nezijem si ale špatně. Jedem si kam chcem. Ochutnavame různé druhy kebabu. Maruska si taky leze, kam chce. Taky si jí, co chce, nejradši sama a rukama. Stavíme si, kde se nám to líbí a tak si i spíme. Snad nám tak to dlouho vydrží…

18.7.2014 Welkom in Nederlandje

Tak jsme to dokázali! V pondělí odpoledne jsme překročili neviditelnou hranici do Holandska, ve městě Millingen aan den Rijn. Ráno jsme vyjeli z vesela z našeho provizorniho nocleziste v luznim lese Rýna u Kolína. Zde bylo mraky lidí a poslední opilí Němci z oslav vítězství na WM, takže jsme se dlouho nezdrzovali a zamířili k Dómu, kde je i nádraží. Procházející misionáři nám se slovy Jesus Loves You věnovali dobrý rozinkovy chléb. Nabízeli i koláče v pytli, ale ty jsme s díky odmítli, že je využije jistě někdo potřebnější.

Pak jsme se nalodili na regionální vlak, opět pomocí velkého výtahu nadvakrát, abychom elegantně zrychlili nás postup a vyhnuli se průmyslovému Porúří. A když jsme v tom vlaku seděli, Poly zjistil, že můžeme jet až na konečnou, vpodstate na hranice. Kaca zapomněla v tom spěchu cvaknout jízdenku, tak jsme se svezli ještě dál než jsme si koupili a jízdenka zbyla na příště, průvodci, jak jsme již dříve zjistili totiž v německých vlacích nechodí 😉 Nebojte se, my se tu nemáme špatně, to je takový sport, pořídit to tu co nejlevneji, ale minule jsme silne nakoupili a vezeme plně tašky vytecnych zásob.

Ale zazitku se nahromadilo dosti, tak nyní k ním a tentokrat ještě něco o Marušce, protože to je největší tabornik expedice. Přivítání v NL nebylo úplně pohostinne, silný protivitr, ostnatý drát oboustranně kolem cesty a navíc bez mapy. Tábořiště jsme ale briskne našli, u kanálu a u odpocivadla s mamutem, mapu pořídili a vítr ustal, naopak je teplo. U moře bude asi víc foukat. Nyní jsme se již povozili po NL cyklostezkach a zemi přicházíme na chuť. Je tu krásné. Hned 1. den jsme projeli 2 národní parky. Dnes jsme navštívili Naarden s muzeem a hrobem Jana Amose Komenskeho, kde jsme se poklonili pan-ucenci, v Hus/Zem rodině popularnimu. V Amsterdamu jsme od přátelského Turka získali královskou porci hranolek. Pak odpocivajic v parku jsme zažili plno zajímavých zážitků jen pozirovanim okolních lidí (sportovní trénink slecen, Poly, bitka černochu, Kaca). Viděli jsme kanály, lodě, holandske domky s rakosovou strechou, vetrny mlýn i vetrniky a především zvířátka. Ta miluje Maruska nejvíce. Ovce, krávy, kone, kachny, husy, občas i králík…ukazuje prstickem a třeba beee začíná docela zdarile umet.

Maří ji s námi zeleninu, prakticky pořád, dostává ji do svého esusu i do vozíčku. Máme už svůj cestovatelsky režim, tzn. vime, kdy spí a zbytek času odpocivame a jíme. Dnes jsme v rodinném kempu v Haarlemu z mola pozorovali kachny, lodě, husy a cyklisty. Jízda na kole NL je vůbec kapitola sama pro sebe, to bude až příště, protože již máme také zazitku.

 

21.7. Moře!!!

Naposledy jsme se hlasili z Amsterdamu, nadšení zdejší svobodou a pohodou. Přejedli jsme se tu holandskymi hranolky a v parku se aspoň na chvíli stali součástí této kosmopolitní společnosti. Večer jsme ještě u Haarlemu našli krásný rodinný kemp, kde Marenka z mola pozorovala ptáky,  Jenže jsme narazili, a to dost tvrdě. O pouliční sloupek. Jednou to přijít muselo.

Nejprve se nic nedělo, ale postupně se nás vozicek začal hroutit. Polamalo se kolečko, stred a teď je to ve stavu, že se nedá jet dál.

Včera jsme ještě s pomocí Boží najeli rekord 88 km a skoncili na farme u milého zubaře. První pozvání a dokonce i BBQ a jahody se šlehačkou. Žádný cykloobchod zde ve městě nám nedokázal pomoct, a proto čekáme nyní na vlak do Groningenu, kde prodávají vozicky Croozer, kde se definitivně ukáže, zda muzeme doufat ještě v nějaké naslapane km. Naše polamane kolečko je i pro cyklistickou velmoc Nizozemí oříšek.

Jinak jsme že zdejsi cyklistiky nadšení. Zakoupili jsme podrobny atlas, podle nejz můžeme jet kamkoliv. Systém je tu jiný než v CR. Páteř tvoří křižovatky znacene čísly, knootpunkte, takže se jezdí od křižovatky na křižovatku. My vyuzivame zemské cyklostezky, tzv. Landelijke Fietsroutes, LF. Vedou prirodou ponejvic a pres celou zemí. Z Amsterdamu jsme po nich dojeli přes 30 km most přes moře, tzv.  Afsluitsdijk až do krásného přístavu Harlingenu. Cyklista tu má jednoznačně přednost před auty, dokonce i chodci, takže jedeme plynule, nyní už bohužel ne.
Marenka byla poprvé u moře. Byl to zážitek pro všechny. Dávala si písek na hlavičku, lozila v písku, pozorovala vlny vody. Vyklubaly se ji 3 horní zoubky, tak už leccos pokouse. Nejradši loži po cyklobrasnach, nebo zkouší chodit za ruce.
Zítra uvidíme co dál, máme chuť jet, ale vozidlo ne…

 

22.7.2014 Jedeme Dál, No ne?!

Vzdycky se najde nějaká možnost, vždycky je nějaká malá cesticka vpřed. Po vlakovém přesunu do Groningenu jsme vypatrali obchod Belga Fietsen (cti belcha, Poly říká blecha), což je něco jako pavilon výstaviště Praha Letnany plne kol, oslovili zdejší Reparatie werkplaats a co se nestalo? Jeden že sympatickych panu nám přislíbil osicku, že ji prý má doma, ze vyráběl vozicek pro vnuka. No a druhý den ji přinesl. A to prosím za hubičku od Kaci. Zakoupili jsme i nové pláště na vozík (aktuálně dotrhavame ty staré), Poly přezul Kaci kolo na Schwalbe Hurikán, provedl servis brzd a vypletu a jedem jak draci.

Zítra budem u hranic s Německem, prejedem z Brem do Magdeburgu a podél Labe jsme příští týden ve st/čt zpátky jako na koni, bude se v Podkozi slavit a vítat.Máme se dobře, dnes bylo zas hezky, byt vitr, Maruska taky, staví se bez držení a občas udělá, zatim spíš náhodně nebo ve stanu pár krůčku. Narostly ji zuby, 3 nahoře, další se klubou. Ji s námi, nejradši zloutek, bulgur, okurky, rajčata, jogurt, chleba. Dnes nás hodinu zpovidali a fotili novináři v Groningenu, takže očekáváme, že budeme brzy mezinárodní hvězdy 😉 Spíme na louce, za mírného hukotu asi 90 větrných elekraren, které jsou na moři. S Holandany truchlíme nad mrtvými ze sestreleneho letadla a prejeme si, aby každý měl tolik času jezdit si jen tak po světě kolem, maximálně vlakem…

24.7.2014 S 2kolem k domovu

Hlásíme, že jsme se vcera rozloučili s Holandském, a to prujezdem vyhradne zemedelskou, totálně placatou krajinou, u moře, tzv. poldery, kde se vyskytovaly jen traktory, pšenice, kukuřice, 2kolo a protože nám štěstí prejr tak i mobilní funkční otevřené sprchy, připravené na hudební festival. Neváhali jsme je využít, být tekla jen studená, Poly propadl hygienickému šílenství a chtěl si mít pod hadici i vous. Tím jsme se připravili na dnešní jízdu vlakem, byt i tak jsme tu dost exoti.

Vlakový přesun nám sice zabral den, nicméně osobními vlaky naše kolo, bagáž, vozík i my 3 cestovalo pohodlně a víceméně bez zádrhelů. I cena 59 eur celkem pro nás byla prizniva, čekali jsme více. A nyní i dobijime elektrikou.
Nyní vystupujeme v Magdeburgu, odkud je to do Prahy rovná 500km a odhodlaně, vysileni celodenním hlídáním Marusky, se tesime na závěrečné rychloslapani. Uvidíme, jak to půjde, ve středu, či čtvrtek bychom rádi byli doma.

Výlet nám bude chybět, vytvořili jsme si svůj rytmus, s Maří jsme celý den, zviratka, domeček stan, to ji bude chybět. Ale všechna sranda někdy konci a my jsme v Holandsku, inspirovani a zrelaxovani, spredli další cestovní plany. 2kolo potřebuje také dobře ošetřit a promazat. Poly demontoval kotoucovou brzdu, což si u Labe můžeme dovolit, ale v kopcích těžko. Snad bude vítr konečně foukat do zad a podél cest švestky zrát… Jedeme domů…

 

28.7.2014 Labská Elberadweg

Tak jsme asi 70 km před Dresden. Včera jsme projeli město  Lutherstadt Wittenberg. Z něj největší zazitek jsme si odvezli s pikniku z vlastních zdrojů u dětského hřiště, kde se Maru bavila pozorovanim děti. Předtím jsme si kvůli navigační chybě Kaci trochu zaposilovali a všechen náklad, 2kolo i vozicek vynesli po schodech na most přes Labe. To bylo tedy mesto, kde Luther pribil svých 14 zásad na dveře kostela, v roce 2017 to bude 500 let, jak se tu již dnes připomíná. Včera jsme opět jeli po stopách Luthera a jeho ženy a navštívili město Torgau, něco jako Cesky Krumlov na Labi, zámek, pěvkyně v robach, medvědi v příkopu a renesanční uličky.

Postupujeme směle dál, řeka konečně vykroutila svůj zakrut a stočila se k jihu. Skončila biosfericka rezervace Mittlere Elbe, kde se nám kvůli její divocine moc líbilo, kvůli komárům už méně, ale da se jim uniknout do stanu, či rychlou jízdou. Labe je z rek, podél kterých jsme jeli, spíše menší, klidnější, divocejsi. Běžné se tu vyskytují čápy, v noci jsme slyšeli sovu. Stezka je dobře znacena, obvykle zpevnena, rovná, zvířata podél se vyskytují také a často také kukuricna pole a jabloně. Nebo mohutne duby poskytující stín. Navštívili jsme cyklistum příznivou vesnici Steckby, kde mají Radfahrerkirche, vodu a švestky podél cest, mnam. Nyní již dojidame vlast ní zásoby, ve Wittenbergu jsme první den byli v plusu, když Maří dostala 50 centů a nic jsme neutratili. Včera jsme se parádně vykoupali v lesním rybníce s labutemi, tak se doma sprcha neucpe.

Slapani nám teď jde vytecne, Maruska má svůj spací režim a pak si užívá lezení ve městech. Včera u kostela si ji chovalo asi 5 zvedavych děti, neprotestovala. Umí loupat vejce i kukuřici, dat pac. Ji i spí dobře. Škoda že nám to konci. Chceme se v utery dostat k Decinu, odkad bychom se ve středu přesunuli vlakem do Kladna a pak kolmo dolů, protože Marenka bude slavit 1. narozeninky!

 

10.8.2014 Wieder zurück!

Je to dnes 10. dní, co jsme se vrátili z expedice 2KsV, až dneska ale rozjíždím komputerový stroj, neboť závada – spálená antena + modem – způsobená mohutným úderem blesku byla již odstraněna a v Podkozí opět funguje internet. Předně děkujeme všem z rodiny a sousedů za parádní oslavu Marušky narozenin!!! Bylo to uvítání, jaké jsme si ani neuměli představit 🙂

Předposlední den jsme jeli z Drážďan do Dolního Žlebu. Cesta je to parádní, všem doporučujeme. Pojnejvíc na české straně. Zde jsme také skvěle zmokli, namísto koupání v termálu Bad Schandau. Že se blížíme do Čech bylo jasné podle podobné české rodinky, která mokla s námi, ale šlapala stále domů. V DŽ Kača neodolala a zatáhla rodinu do první hospody u přívozu na pivo + jídlo. Přespali jsme o pár metrů dál na fotbalovém hřišti a jako poslední tábořiště to bylo zároveň i jedno z nejkrásnějších: lavičky, dětské hřiště, výhled na skály, řeka a skoro žádní slimáci.

Pokud Vám nesedí, jak jsme se za den mohli dostat z hraniční obce až do Podkozí, tak vězte, že jsme využili domácího prostředí a nasedli v Ústí nad Labem do vlaku, v Kralupech přesedli a znovu osedlali náš autobus až v Kladně, odkud jsme již šlapali domů, kopečky kopečky, Vás se nebojíme… Kopec do Podkozí jakoby nebyl, v Baru Chicago jsme rovnou zchladili žáhu.

A co dál?

Máme parádní cykloatlas Holandska. Dá se tam podle něj kdykoliv vrátit. Umíme přepravovat 2kolo i vozíček vlaky po západní Evropě. Z Marušky máme cestovatelského parťáka. Stýská se nám ale po divočině. Po bezprostředních zážitcích s lidmi, kteří ještě žijí se zemí a v srdci.

Takže asi někam brzy zase vyrazíme…